Z berlínského UX Campu: vyzkoušeli jsme tablet, který lze ovládat jen pohybem zornic

UX Camp 2013 v Berlíně je za námi a já bych se rád vrátil k jedné session, která utkvěla v mé paměti.

Session, jež byla v programu pre­zentována jako „Tobii – technologie rozpoznávaní pohybu očí a jejich využití k ovládání“, začala jako klasická firemní prezentace. Samotné téma ale prozrazovalo, že nuda to nebude. Úvodní prezentace nových trendů v oblasti eye-trackingu se soustředila výhradně na ovládání a vynechala vědecko-výzkumné aplikace.

Zajímavé je využití této technologie v herním průmyslu. Podpora pro některé herní tituly, jako např. Starcraft, je  dostupná již dnes. A co si pod tím představit?

Představte si postavu vyprávějící část příběhu, neustále se otáčející pohledem za pozorovatelem, kte­rý vypráví příběh s pohledem upřeným na jeho osobu. Nebo sportovní hry, kdy třeba ve fotbalu je možné míč přihrávat konkrétnímu hráči pouhým pohledem. Kopání penalty se také stává výrazně zábavnějším úkolem, jelikož brankář sleduje můj pohled a přizpůsobuje svoji polohu v bráně.

Představte si strategii – detektivku, kdy v roli detektiva vyšetřujete místo činu. Při dlouhém upřeném pohledu se podezřelá osoba začne potit a z řeči těla poznáte, že je viditelně nervóznější, než postava vedlejší.

Moc pěkné. Avšak jak jsem již zmínil, je to pouhá prezentace, z níž je těžké určit, co jsou futuristické vize a co reálné aplikace.

K příjemnému překvapení ale došlo asi po 15 minutách session, kdy zástupce Tobii  prezentaci ukončil s tím, že „ono se to těžko popisuje, je nutno to vyzkoušet.“ Dostal svolení nám ukázat poslední prototyp, který záhy vytáhl zpod stolu. Zařízení o rozměrech klasického tabletu bylo však notně tlustší a těžší, ale šlo jej plnohodnotně ovládat pouze pohybem očí. Primárně bylo určeno postiženým osobám, pro něž je pohyb očí jedinou možnou interakcí s vnějším světem.

https://www.flickr.com/…634299136395

Zařízení jsem si vyzkoušel „na vlastní oči“ – a ono to opravdu fungovalo! Pominu-li nedostatky tohoto prototypu, jako velikost nebo problémy s odleskem při silném slunečním světle, klasický operační systém Windows šlo bez problémů ovládat pouhým pohybem očí. Fungovalo to jednoduše. Na pravé straně se nacházely neustále viditelné ovládací dlaždice. Pohledem člověk vybral akci (click, double click) a následným pohledem na jinou část displeje se výsek obrazovky, na nějž se uživatel díval, začal pomalu zvětšovat a přibližovat. Po určitém čase systém zaznamenal potvrzení akce, tedy kliku. Zní to krkolomně, ale skutečně nebyl nejmenší problém pustit si browser, scrollovat, klikat na odkazy, případně celé okno s prohlížečem zavřít a pustit jinou aplikaci. 

Další zařízení, které jsme měli možnost vyzkoušet, byla klasická výzkumná eye-tracking kamera. Co však klasické nebylo, byla její velikost. Válec o rozměrech cca tří spojených propisek – a cena klesající již pod hranici 7000 euro. Kameru je možné umístit nad jakýkoliv display nebo notebook. Opět jsme měli možnost si pomocí kamery vyzkoušet ovládaní klasického operačního systému Windows. Funkce byla aktivována při podržení akční klávesy a bylo možné zcela bez problému ovládat okna, pouhým pohledem přenést okno do popředí, uskutečnit výběr nebo scrollovat obsahem.

Na závěr se rozproudila diskuze o kognitivní zátěži těchto rozhraní. Každý na sobě pocítil, že i když to nebylo nutné, měl tendenci si při ovládání strnule hlídat polohu hlavy vůči zařízení (kvůli kalibraci) a jednotlivé úkony dělat s napětím, jak to celé dopadne. Lidé, pro které je to jediný způsob interakce s okolím, zařízení ovládají rozhodně klidněji a přirozeněji. Sama firma se podobnými výzkumy zabývá.

https://www.tobii.com/…per/rex-dev/

Jakkoliv podobné možnosti znějí futuristicky, na vlastní kůži jsem měl možnost vyzkoušet, že jsou zcela funkční již dnes. Jejich využití speciálně v herním průmyslu poskytne hráčům zcela nový zážitek. Neméně důležitý je samozřejmě jejich primární účel – pomoci lidem, kteří po úrazu anebo z jiných důvodů nemají možnost používat k ovládání počítače myš nebo jiné periferie.

Autorem článku je Peter Žalman.