Jak na rozhovory: Svědomitě se připravte, pozorně poslouchejte a přesně editujte

Praxe ve sportovní novinařině vás naučí. Vymyslet otázky v časovém presu jen těsně po zápase. Ptát se tak, aby odpovědí nebylo obligátní „Tak určitě”, a občas jalový rozhovor zeditovat do podoby, která je čtivá a sportovce ukazuje v tom nejlepším světle. 

Z těch pár let na stadionech vlastně čerpám do dneška. Akorát jsem povídání o vstřelených brankách a pocitech po prohře vyměnila třeba za vyprávění o etickém hackingu nebo starostování v době covidu. Bez ohledu na téma ale rozhodně platí, že základem jakéhokoli povedeného rozhovoru je svědomitá příprava, trefné otázky, pozorný poslech a přesné editování. 

#1 Příprava na rozhovor 

Jedna hodina přípravy na každých 10 minut rozhovoru. To je mantra, kterou se řídí někteří novináři. Máte-li tolik času, pak směle do toho. Kvalitě a hloubce rozhovoru pečlivá příprava jedině pomůže. Já se obvykle na rozhovor chystám hodinu až dvě. 

Najdu si informace o dotyčném, dělám si poznámky, když mě něco zaujme. Otázky si obvykle chystám ve dvou úrovních: Otázku hlavní, která téma otevře, a k ní pak podotázky, které oblast rozvíjejí. Otázky si chystám ručně, do zápisníku a používám při nich už svůj vlastní ustálený systém značek a barev, který mi pomáhá v orientaci. Protože jen málokdy se vám poštěstí, že budete otázky pokládat chronologicky tak, jak jste si je nachystali. 

#2 Technikálie 

Kdysi jsem používala diktafon. Nicméně můj model nebyl žádné dělo a po čase jsem přešla na nahrávání na mobilní telefon. Tím, že záznam je „jen” podklad pro psaný rozhovor, nepotřebuju špičkovou kvalitu. Nikdo jiný kromě mě si ho pouštět nebude. 

Před začátkem rozhovoru si zapněte režim Letadlo. Vypnout zvuk opravdu nestačí. Vyzkoušeno za vás. A věřte, že když vám během deseti minut, které máte na rozhovor s vytíženým sportovcem čtyřikrát začne mobil v ruce vibrovat a vy se musíte omluvit, pak znovu a pak ještě jednou, atmosféře povídání to nepřidá. 

Doporučuju nabírat pomocí některé z aplikací, které vám umožní při poslechu rovnou přeskákat pomlky a pauzy. Při přepisu vám to ušetří klidně 10 až 15 % času. A i když už jste se svým mobilem zžití, VŽDYCKY si před rozhovorem zkontrolujte, jestli vše funguje a telefon opravdu nahrává. Náhoda je blbec a ano, zažila jsem perné chvíle, kdy jsem po báječné hodině strávené s odborníkem na kyber bezpečnost zjistila, že místo jeho příběhů ze serveroven mám na mobilu jen zvláštní chrčení. 

V době covidové mě pak zradil i Záznamník na počítači, který jsem si zapnula při rozhovoru přes Teams. Ten totiž nabral jen můj hlas, ale protistranu nikoli. Což mě přivádí k ještě jedné radě: Pokud jde o opravdu důležitý rozhovor, jistěte se druhým záznamníkem. 

#3 Pokládání dotazů 

„Dneska jsem posedmé v řadě prohráli, nevstřelili jste ani branku a propadli jste se na poslední místo v tabulce. Jak se cítíte?” Ano, přiznávám, že tehdy jsem úvodní otázku nezvládla a respondenta si nenaladila zrovna ideálně. Však se také doporučuje klást těžké otázky spíše na konci interview, aby rozhovor nezatížily předem (I když v tomto konkrétním případě ani dnes úplně nevím, jak bych začala). Zároveň ale tyhle dotazy nenechávejte na úplný závěr, protože respondentovi dáváte prostor na úhybný manévr v duchu „Jej, to máme hodin, já už musím běžet!” 

Otázky pokládejte spíše stručné. Pokud se rozpovídáte, obšírně vykreslujete situaci, vysvětlujete, dotazovaný buď ztratí nit, nebo má tendenci vám na váš vyčerpávající výkon odpověď naprosto stručně „Ano”, nebo „Ne”. A nemůžete se divit, vždyť jste všechno řekli místo něj. Když se mi něco podobného povede, občas respondentovi vložím můj předchozí monolog do úst. Samozřejmě za předpokladu, že mi to pak schválí během autorizace. 

Pozor si dejte i na řetězení otázek za sebou. Pokud položíte tři, čtyři dotazy v jednom sledu, koledujete si o to, že vám dotazovaný odpoví jen na tu poslední. 

Nu, a občas se vám stane i to, že druhá strana není extrémně upovídaná, nebo vám vlastně neodpoví na to, na co jste se ptali. Co pak? Položte otázku ještě jednou, jen trochu jinými slovy. Nesnažte se pomlky okamžitě vyplnit, ale pauzy naopak sami dělejte. Protistrana občas jen potřebuje víc času, aby si utřepala myšlenky. Nebo ji ticho postrčí k další promluvě, k dovysvětlení, přidání dalšího příkladu. A nevěřili byste, jaký slovní vodopád občas spustí jedno slovo, a to „Proč?” 

Specifickou kategorií jsou potom rozhovory o náročných technických tématech a disciplínách. Já jsem se často potýkala třeba se zabezepčením IT nebo s oblastí automotive. Na rozhovory jsem se pečlivě chystala, nicméně pro blaho budoucích čtenářů (kteří byli mnohdy jako já „jen” poučení laici a nikoli experti v oboru), jsem při kladení otázek mnohokrát sáhla po taktice: „Jsem laik a jako laik to chápu takto, chápu to dobře?”, případně „Kdybyste mi to měl vysvětlit jako malému dítěti…” V takových chvílích jsme se často dostali k podstatě a já jsem (konečně!) viděla, kde je vlastně jádro pudla. 

Mimochodem, pokud sledujete Všechnopárty Karla Šípa, všimněte si, že on svým hostům klade často velmi naivní a laické otázky. Přesně v duchu „Vůbec nic o tom nevím, pouč mě.” A tahle taktika mů funguje výborně. 

Díky tomu, že si rozhovory nahrávám a jen si tu a tam udělám časovou poznámku, abych pak věděla, kdy zazněla nějaká silná odpověď, můžu pečlivě poslouchat a naplno vnímat, co zpovídaný říká. Pro „živost” rozhovoru pak doporučuju se čas od času doptat na nějaký detail, který zazněl. Rozhovor pak působí mnohem živěji (i na papíře) a nikoli jako otazníkový nálet na nebohého respondenta. 

Mimochodem, tak může působit i rozhovor vedený po e-mailu. Abyste se tomu vyhnuli, domluvte se s protistranou, že po prvním kole otázek, na které odpoví, k ní doputuje ještě jedno – s otázkami, které rozšiřují ty původní. Výsledek bude výrazně lepší. 

#4 Přepis rozhovoru 

Na přepis rozhovoru nepoužívám žádný software, ale pěkně si ho celý poslechnu. A přepíšu. Hrubou verzi téměř slovo od slova. Ano, vynechávám slovní vatu v podobě ukazovacích zájmen a výplňových slov, nicméně z 90 % jde o doslovný přepis. Zabere mi to asi 1,5násobek času, který jsem věnovala samotnému rozhovoru, a vím, že si při tom krásně utřídím hlavní myšlenky, které v rozhovoru zazněly, a usadím hlavní linku celého povídání. 

Zároveň se rozhodnu i pro finální formu: Jestli půjde o rozhovor v podobě „otázka a odpověď”, nebo jestli dojde na takzvané „komentované ohlasy”. Po těch jsem ve sportovní novinařině sahala ve chvíli, kdy mě odpovědi zrovna nevystřelily z bot. Formát „Otázka a odpověď” by v takovém případě odhalil jejich stručnost, občas možná až triviálnost. 

„Komentované ohlasy” vám nicméně umožní usadit odpovědi respondenta do širšího kontextu, doplnit je o zajímavé informace, data, čísla… A vlastně tím zastřít, že toho zpovídaný mnoho neřekl. 

#5 Editace 

„A jak jste se k tomu vlastně dostal?” 

Tak tuhle otázku si prosím hned teď škrtněte. Respektive: během rozhovoru se na ni klidně zeptejte, ale psanou podobu povídání otevřete něčím jiným. Méně triviálním, zajímavějším. Klidně do toho čtenáře hoďte po hlavě a pošlete ho rovnou do středu dění. Pokud jste vy zvládli copywriterské řemeslo, on zvládne čtení. 

V rámci editace se nebojte některé otázky (a odpovědi na ně) rovnou škrtnout. Jiné zase klidně spojte dohromady, nebo je naopak rozdělte na dvě kratší odpovědi. Pořadí otázek a odpovědí se neostýchejte přeházet. Vždy ale samozřejmě mějte na paměti faktickou správnost. Nechcete (pevně v to věřím :)) rozhovor překroutit, ale dobrat se k tomu, že vám dotazovaný řekne: „Hele, není to přesně to, co jsem řekl. Ale je to přesně to, co jsem chtěl říct.”